Indie 2005

26. - 27.8. Moskva, Šeremetěvo

Let z Prahy proběhl v pohodě, Tupolev hlasitosti sbíječky zdaleka nedosahuje, jak nás varovali v Ruzyni. Přenocovali jsme v koutě letištní haly, poté co nás z jiného kouta vystrnadili hluční dělníci, kteří si tam honili vrtačky.

Vyspali jsme se poměrně dobře a snědli jsme 3.5 řízku. Přestěhovali jsme se na ochoz nad letištní halou, kde s internacionální chudinou bivakujeme na karimatce. Čaj stojí 2,50 eura, což považujeme za nehoráznost. Vedle v Duty Free shopu stojí jeden litr 12 letého V.S.O.P. Hennesy 28 euro, tedy 20 panáků za cenu 11 čajů... začínáme chápat ruskou mentalitu.

Karimatku už nepotřebujeme, tak jsme ji darovali jakési dobře oblečené dámě, co seděla ve špíně na zemi. Doporučil jsem jí, ať karimatku potom rovněž někomu věnuje, tak se těším, až přijedu po 2 měsících a ona bude pořád ještě kolovat. Kdybyste ji někdo viděl, napište. Je modrá.

28.8. Dillí

Poté co letadlo přistálo, začala z klimatizace proudit do letadla hustá pára a kapat voda. Ve dvě hodiny ráno bylo venku 30 stupňů. Za zhruba 150 korun jsme absolvovali cestu taxíkem do centra města, asi 35 km. Během deseti minut jízdy jsme nemohli dýchat kvůli obrovskému množství smogu a prachu. Poněkud zmatené míjení automobilů na křižovatkách jsme zpočátku přičítali tomu, že nejsme zvyklí na jízdu vlevo, ale po chvíli jsme si všimli, že řidič zcela ignoruje semafory. Vlastně ne úplně - v případě, že je zelená, jede, v případě, že je červená, jede a troubí.

Strach z toho, že se ráno probudím mumifikován nebo s infarktem myokardu, se ukázal jako planý. Vysokou teplotu a vlhkost v noci přežít lze. Když jsme se probudili, vyšli jsme do pulsujícího davu na ulici přímo ke stánku, kde jakýsi týpek rozpouštěl v hrnci asfalt. Když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že je to čaj s mlékem v hrnci z dob britského impéria. Čaj stál 3 rupie, tedy 50x méně než v Moskvě. A tak jsme si ho dali. Kurz je poměrně příjemný, za jednu korunu jsou 2 rupie.

Zašli jsme do mešity Jama Masjit, kde jsem si z úcty k Alláhovi musel zout boty a popálit si chodidla o od slunce rozpálený mramor. Horko. Jedeme cyklorikšou, rikšák šlape, jako by mu za patama hořelo a pak požaduje vyšší odměnu. Tu mu nedáváme, měl šlapat zvolna - práce kvapná, málo platná:-) Procházíme se městem tam a zpátky, vedro k padnutí. Zašli jsme do sikhského chrámu - fasujeme čepičku, opět si zouváme boty a pozorujeme bohoslužbu. Hodně se zpívá, každý vypadá v pohodě. Uvnitř chámu se část lidí klaní před jakýmsi symbolem ze světelných diod. Zážitek.

Jsme zase venku, jedeme na Connought Place, moderní část Dillí. V místním technotržišti stojí Canon EOS 350D 37tis. rupií, tedy asi 18.500 korun. Terezka bloudí. Kráčíme po místech, kde už jsme dnes kráčeli, protože Terezka si myslí, že nebloudí, zatímco stále bloudí. Poprvé vidím opice. Jsou mrňavý, žerou meloun, vypadají trochu jako makaci a Terezka říká, že jsou to makaci.

Uf, konečně v hotelu, k večeru začíná být teplota celkem snesitelná. Kulinářský zážitek: Palak panír + čapátí, libový a naprosto stejný jako v indický restauraci v Budějovicích - tedy přenositelný zážitek. Na místní poměry luxusní jídlo a pití pro 2 lidi za 60 korun. Jiný zážitek: Je zajímavé, že i v takovém vedru se dá provozovat např. sex. Plodný to den.

29.8. Cesta do Golakabasu

Do rachotu větráku zvoní budík, jsou 4 hodiny ráno, jedeme na nádraží. Vlaky jsou v Indii defaultně lůžkové, moc příjemná věc. Vyhazujeme tedy z našich lůžek několik Indů a jedeme. Půl hodiny před Dausou přichází zvědavá indická rodina a zpovídá nás kdo jako jsme a co tu chceme. Českou republiku jeden z nich zná, strávil asi týden v Bratislavě. Pracuje jako programátor embedded zařízení.

Nastupujeme do autobusu směr Golakabas. Autobus jede, jako by měl hranatá kola. Navíc silnice je široká jen pro jedno auto, takže když něco jede v protisměru, musí autobus sjet jednou polovinou do výmolů na kraji silnice. Činí tak aniž by zpomalil, takže pasažéři létají ze strany na stranu. Dorážíme na místo k Tereziným přátelům, následuje bouřlivé vítání.

30.8. Golakabas, Bhangar

V noci jsme spali na střeše a bylo chladno! Super, po dlouhé době jsem se konečně vyspal. Hned ráno vyrážíme pěšky do Bhangaru, což je středověký palác obklopený několika temply, který je pár kilometrů za vesnicí na kopci. Už zdálky slyšíme zpěv na dokola se opakující jednoduchou chytlavou melodii. Když přicházíme blíž, zjišťujeme, že v jednom svatostánku probíhá obřad uctění opičího boha Hanumána. Jdeme dovnitř. Místním lidem to nevadí, vypadají naopak potěšeně a nabízejí nám cukroví. Anglicky neumí nikdo, ale Tereza jim rozumí, takže chápeme, že nás nechtějí sníst. Obřad spočívá v co nejhezčím ustrojení oranžové, mírně beztvaré sochy do barevných látek a aluminiových pozlátek.

Kolem paláce potkáváme tlupu hulmanů. V ruce mám slupku od banánu, a tak jsme přijati vlídně. Slupka je nám ihned odebrána a jsme podrobeni bedlivému pozorování, zda se neobjeví další slupky. Vzhledem k tomu, že už další nemáme, nejoprsklejší opice do mě šťouchá a cení na mě zuby. Vtom se objevuje jakýsi hubený stařík, který nejprve pokropí vodou malý oltář a pak vytáhne jídlo pro opice. Zničehonic ze stromů seskáče asi tucet hulmanů a vrhnou se na něj. Po pár vteřinách je konec, stařík v pohodě, opice taky v pohodě, jídlo v opicích.

Dnes jdu poprvé na velkou. Je mi dána pánem domu přednáška o tom, jak je zdravé srát na čerstvém vzduchu a je mi ukázáno jakési pole s křovíčky, mezi nemocnicí a archeologickým ústavem. Toaletní papír není k dispozici, používám vodu. Celou dobu mě pobaveně pozorují dvě krávy.

31.8. Golakabas, Sarsadevi

Viděli jsme chrám Sarsadevi. Dostali jsme požehnání v podobě rudé tečky na čele (bindí u žen, tilak u mužů). Než jsme ovšem dorazili domů, požehnání se rozpustilo v potu.

K večeru jsem byl u holiče. Chlápka přede mnou bravurně oholil břitvou, pak mu napatlal tři vrstvy čehosi na obličej a pořádně ho profackoval. Zrovna když jsem si říkal, jestli mě oholí toutéž břitvou a jaké asi choroby tady na vesnici mají, tak se ukázalo, že břitva je pouze držák na žiletku, takže asi O.K., protože jsem dostal novou. Ostříhal mě a úplně dokonale oholil břitvou a nůžkama, pak mi na ksicht napatlal tygří mast, že jsem skrz slzy neviděl a šel jsem domů. Bratru za 20 rupií.

1.9. Golakabas, Narajni Mata

Terezka včera omylem vypila asi půl litru místní vody, a tak má sračku. Přemluvil jsem jí, ať si vezme Ercefuryl a vypadá to, že jí pomohl. Pro jistotu se ale už od rána válíme doma. Učím se hindsky. Odpoledne jdeme do Narajni Maty - krmit opice. Jsou jich tam opravdu mraky. Před cestou jsme se informovali, kolik dělá jízdné, takže když jsme potkali jakéhosi městského podnikavce, který nám nabízel svezení za 200 rupií, zcela upřímně jsme se mu vysmáli, poněvadž běžná cena je 8 rupií. Na zpáteční cestě řidič džípu vyprávěl tuhle story našim spolucestujícím, pročež se všichni smáli a pokyvovali hlavami. Je tak krásné, když jako blbec vypadá výjimečně někdo jiný...

Večer jsme se bavili s hlavou rodiny o indickém zákoníku práce. Je tu 6denní pracovní týden, ale 15 dní dovolené, 25 dní speciální dovolené, 10 dní zdravotní dovolené + další volno, kdy ovšem člověk pobírá jen polovinu mzdy. Zajímavá věc je, že po smrti starobní důchod přechází v 50% výši na partnera. V případě, že člověk nebyl zaměstnán a nemá nárok na důchod, dostane minimální důchod ve výši 300 rupií měsíčně + fasuje potraviny. Toho však lze využít pouze v případě, že nemá děti, které by se o něj postaraly.

2.9. Golakabas

Od rána se jenom válíme. Paní domu zametla podlahu sešitem, kam si píšeme tento deníček. Nevypadá hůř než předtím. Odpoledne jsem si ujasnil pár nesrovnalostí v devanagri (hindské písmo, vypadá asi takhle).

3.9. Golakabas, fekální postřehy

Dneska mám nějaký napnutý bříško, tak jsem pro jistotu vypil deci slivovice, aby se to vydesinfikovalo. Všiml jsem si, že Indové močí v sedě. Rozepnou si kalhoty, dřepnou si na bobek, někudy šikovně vystrčí nástroj a už to jede. Zkoušel jsem to taky a buď mají dvakrát delší přirození, nebo mají poklopec na jiném místě, nechápu. Taky samozřejmě serou na bobku, pak se ale seberou a jdou se umýt k potoku. Ještě musím vyzkoumat, jak to dělají, když jsou daleko od potoka... no fuj.

4.9. Ágra

Jedeme do Ágry. V Golakabasu jsme nastoupili do džípu, počkali asi 20 minut než se objevilo a nastoupilo dalších 16 lidí + řidič a jedeme. V Dause přestupujeme na autobus, beztak by se to se třemi Indy na klíně nedalo déle vydržet. Jízda busem ale taky není nudná, každých 20 minut autobus najel do obrovské díry v silnici a všichni pasažéři nadskočili 30 cm nad sedačku. Vzhledem k tomu, že to, po čem jsme jeli se nazývalo National Highway, jsem rád, že jsme to nebrali po okreskách.

Krátká vložka o dopravě po indických silnicích: V Indii se jezdí vlevo. Místo blinkru se troubí a to po celou dobu předjíždění. Předjíždí se vpravo i vlevo. Je-li vozovka dostatečně široká, předjíždí se i když v protisměru není volno. Vznikají tak pikantní situace, kdy se v kakofonii neustálého troubení vytvářejí v obou směrech jízdy nové proudy automobilů a zase se slévají zpátky těsně předtím, než se minou s proudem aut v protějším směru. Na druhou stranu je jízda maximálně plynulá, nikdo úmyslně nevytváří nebezpečné situace, aby někoho vyškolil. Když se někde udělá mezera, je vzhledem k pozici vozidel předem jasné, kdo do ní vjede a ostatní se nederou. Taky se ale nikdy nestane, že by tam někdo stál jako ťulín a mezery nevyužil.

V Lonely Planet jsme si přečetli, že v Agře bylo stovkám turistů otráveno jídlo v restauraci, aby pak byly ochcávány zdravotní pojišťovny při jejich léčení. Zabydleli jsme se v hotelu Host a projíždíme jídelní lístek odshora dolů ve snaze přesvědčit personál, že v našem případě bude útrata za jídlo vyšší než případná provize z nemocnice.

Večer jsme viděli Taj Mahal, vstupné bylo pro cizince 750 rupií, pro Indy 25 :) Na zpáteční cestě jsme viděli nízko letět obrovské množství kaloňů (Batman!), s rozpětím dobře přes metr!

5.9. Ágra

Ágra je hnusný město. Indové jsou tu zvyklí na turisty a jsou velmi neodbytní v nabídkách nejrůznějších služeb a ceny, které požadují, jsou nehorázné. Procházíme místní tržiště, prohlížíme si obrovskou Red Fort a jdeme na Internet. V Taj Ganj si nechávám zkopírovat dvě gigové CF karty na 3 CD za 200 rupií. Trvá jim to 3 hodiny. Večer jsem v hotelu zjistil, že mi zčervavěla tableta multivitamínu...!?

6. - 8.9 Golakabas

Vlak měl asi 2,5 hod zpoždění, ale jsme konečně zpátky v Golakabasu. Mezitím přijeli O. a T., kteří přivezli učebnici hindštiny, kde jsem objevil netušené. Přijeli další příbuzní našich indických hostitelů, všichni jsou hrozně prima, tak se seznamujeme a konverzujeme.

Začíná to být v Golakabasu docela příjemná rutina, chodím k místnímu holiči, zdravím se s obchodníky a restauratéry, občas se nechám někým pozvat na čaj, žebrající děti dokážu odehnat už na druhý, třetí pokus.

9.9. Golakabas, oslava

Na rozloučenou s námi je připravena honosná večeře, jejíž součástí je i maso!!! Celá akce spočívala v tom, že do sebe i do nás začali Indové nalévat větší množství alkoholu, a to před jídlem, poněvadž alkohol je drahý, tak se nesmí ředit žádným žvancem. Poté přišla na řadu vařená koza, která byla nakrájená včetně chrupavek, šlach a nějakého vnitřního potrubí... naštěstí bylo vše okořeněno takovým množstvím chilli, že nebylo možné kozu rozeznat od zeleniny.

10.9. Znovu Dillí

Jedeme autobusem skrz Sariska National Park, kde bychom údajně měli vidět jakési jeleny (říká Terezka) a tygry (říkají indové v autobuse). Bohužel je patrně nějaký svátek, jelikož celý park, silnice i náš bus jsou narvané Indy v podivných krojích, takže v parku vidíme pouze všudypřítomné opice. Za situace, kdy je v autobuse asi 100 cestujících, je mi z batohu ukraden švýcarský nůž, čímž jsem tak nasrán, že při urychlené výměně dopravních prostředků zapomínám v autobuse čepici Staropramen.

V Alwaru máme jen asi 20 minut, abychom se dostali z autobusového nádraží na vlakové. Najímáme si tedy 2 rikšy, aby to frčelo. Bohužel moc nefrčíme, jak tam tak sedím a třímám batoh, mám pocit, že by mohl rikšák šlapat rychleji. I nakláním se k němu a slibuju mu 5 rupií navíc, když se trochu zapotí. Maník vyhrnuje nohavici a ukazuje dřevěnou nohu... Indie.

Při druhé návštěvě Dillí snad konečně chápu, co je na tomhle městě krásného. Spousty lidí, obrovské množství zboží, rikšy, auta, kola, všechno jedoucí bez ohledu na to, co svítí na semaforech i co jede proti. Město je zahalené v neustálém prachu, smogu a celém spektru intenzivních pachů a vůní. Ten pocit se nedá popsat, ale dá se prožít, kdekoliv v Dillí vystoupíte na ulici.

Mám pořád pocuchaná střeva z toho kozla, co jsme snědli, takže si ve výborné Dillíské restauraci dávám jen vařenou rýži. Ach jo. Hurá směr Gorakhpur a do Nepálu, sbohem Indie.

11.9. až 11.10.

V těchto dnech zažíváme dobrodružství v Nepálu, viz náš cestopis Nepál 2005.

11. - 12.10. Do třetice Dillí, Paharganj

Lehčí o pět kilo vlastní hmoty, které jsme ztratili v Himalájích a těžší o deset kilo suvenýrů, které jsme nakoupili v Nepálu, procházíme Main Bazaar a nemůžeme najít náš oblíbený hotel Sweet Dream. Zkoušíme jiné a objevili jsme Sikhský hotel Glow Inn. Bydlíme v čistém pokoji s velkou postelí, koupelnou, teplou vodou, telefonem, televizí, vodní klimatizací, větrákem a hotelovou restaurací za 200 rupií za pokoj za noc. Nevídáno! Večer jsem po dlouhé době zavolal domů, za 10 rupií za minutu.

Mezi knihkupectvími na Counaught Place jsem objevil prodejnu počítačové literatury, kde jsou například tituly O'Reilly prodávány ve vydání indickým nakladatelem za čtvrtinu ceny. Neodolal jsem a provedl menší nákup. Počínaje tímto dnem žiju v noční můře z vysokých poplatků za nadváhu zavazadel při letu do Prahy.

13.10. Dillí, Golakabas

Brzy ráno (4:15) opouštíme hotel a jedeme na nádraží na vlak do Dausy. Autorikša, kterou jedeme, ale beznadějně uvízla v ulici, kde náklaďáky, zásobující tamní obchody, zastavily jak je napadlo, takže ač byla ulice široká dobrých 10 metrů, nebylo možné projet. Náš řidič vystoupil a spolu s ostatními řidiči asi 10 minut rozhazovali rukama a hlasitě se přeli. Načež nám náklaďáky uvolnily místo a my na poslední chvíli stihli vlak, který jel na minutu přesně.

Dorážíme do Golakabasu, kde potkáváme O., T., H., M., P. a J., těsně před odjezdem a merdžujeme vzájemné zážitky za poslední měsíc. Rozbil se nám foťák, takže do konce pobytu fotím na film, což znamená, že fotky nikdy nenaskenujeme a nikomu neukážeme.

14.10. Golakabas

Dnes byl u nás svatý muž. Chlapík tak kolem čtyřicítky, v dlouhém hábitu, dlouhé vousy a přírodní dredy. Říkal, že svatým mužem je už několik let a převážně přebývá sám v džungli, kde se modlí a medituje.

Vysvětlil nám, že momentálně žije svůj čtvrtý život. Na tři předchozí si vzpomněl poté, co meditoval 11 let. Ještě má naplánovány další 3 převtělení než dokončí všechno, čím ho bohové pověřili.

V minulosti sloužil jako navigátor na ponorce indického námořnictva, studoval v Rusku, strávil nějaký čas v Anglii. Potom se oženil a pak se rozhodl stát svatým mužem, tak opustil ženu s dítětem i majetek a vydal se do lesů. Meditací a modlením prý poznal svou duši natolik, že mu to pomohlo získat sílu pomáhat lidem.

Výborně jsme si popovídali, uměl dobře anglicky a taky rusky, mimoto měl mimořádné znalosti různých náboženství, například o křesťanství toho věděl mnohem víc než já. Na rozloučenou nám dal magií obdařené plody stromu Rudrakš, které máme použít až půjde do tuhého.

15.10. Golakabas

Dneska večer jsme si při sledování indického filmu s jakousi superhvězdou, kterou si pamatuju hlavně z reklamy na baterie, uvědomili, že nemáme koupenou vodu a že tedy přes noc zhyneme žízní, pokud se ovšem nanapijeme vody místní, z té studny, co je vedle smetiště, co tam žije rodinka moc roztomilých prasátek.

Šel jsem tedy na trh, ale dle očekávání byla jediná hospoda, kde prodávají balenou vodu, už zavřená. Šel jsem se tedy zeptat do obchodu s chlastem (už byla tma, takže to bylo společensky přijatelné). Tam ale měli vodu pouze ohnivou, nicméně jsem u obchodu potkal jakéhosi aktivního chlapíka, který poté co jsem mu lámanou hindštinou vysvětlil, čeho je mi třeba, jevil ochotu mi pomoci. Obešel se mnou několik podniků, kde by mohli mít vodu (neměli) a nakonec zašel za majitelem oné jediné "vodní" hospody domů a dožadoval se pomoci pro mě.

Poté, co jsem se jakž takž zvládnul omluvit a dostal jsem vodu, mě onen noční pomocník zavedl k autu, že mě odveze. Ukázal jsem mu tedy cestu a on mě zavezl domů džípem.

Problém nastal, když za celkem ujetou vzdálenost z náměstí domů, což bylo asi 300m, se chlapík dožadoval nehorázné odměny. Rodině, u které bydlíme, tvrdil, že mě veze z nějaké 7 km vzdálené vesnice, kde pro mě koupil vodu a že chce spoustu peněz. Svou velmi omezenou slovní zásobou jsem nedokázal uvést situaci na pravou míru, ale naštěstí paní domu ukázala dostatek duchapřítomnosti a prohlásila, že noční řidič je starý ožrala a jediné, co může dostat, je pořádný výprask a ať se jde domů vyspat. No ostuda!

16.10. - 22.10. Golakabas

Lenošíme v Golakabasu, projíždíme se na motorce, pozorujeme opice, pijeme kořeněný čaj s buvolím mlékem, vyrábíme si jogurt, zkrátka si lebedíme a vyplňujeme nicneděláním zbytek času, který nám zbývá. Balzám na nervy. Přečetl jsem všechny knihy, které jsem si tu koupil, došlo i na "Effective C++" :)

23. - 24.10. Dillí, Moskva, Praha

Konečně domů, už se oba těšíme. V Moskvě vytahujeme svetry a užíváme si podzimního klimatu. Sbohem Indie, doufám, že se zase vrátíme.

---

Let do Indie a peníze

Letěli jsme z Prahy, přes Moskvu do Dillí a stejnou cestou zpět, se společností Aeroflot. Jedna letenka nás i s poplatky vyšla na 17 tis. Korun v GTS International. Cena byla stejná pro studenty i dospělé. Museli jsme ovšem letenku zaplatit několik měsíců předem. Navíc den před odletem nám zavolal agent z GTS, že Aeroflot zrušil náš let a že nabízí náhradní o 3 dny později, nebo o 1 den později, ale museli bychom čekat 17 hodin v Moskvě. Zvolili jsme druhou variantu, jelikož jsme nechtěli ztratit 3 dny. Ačkoliv byl let zrušen nikoliv naší vinou, nedostali jsme od Aeroflotu žádnou kompenzaci, ubytování, dokonce ani poukázky na jídlo v Moskvě.

Za celé měsíční cestování v Indii, včetně několika dárků a suvenýrů, jsme utratili cca 7 tisíc Korun na osobu. Kdekoliv ve městech se daly vyměnit Dolary i Eura, většinou i Libry. Ve městech přes 150tis. obyvatel byl alespoň jeden bankomat. Česká Spořitelna si za výběr v indickým bankomatech účtuje 100 Kč za položku. Kurz byl po většinu doby přibližně 53 haléřů za Indickou rupii.

Vybavení aneb co bychom teď udělali jinak

Strávili jsme 14 dní v Indii, pak měsíc v Nepálu a opět 14 dní v Indii. Takhle jsme se rozhodli kvůli počasí, aby nám v horách v Nepálu nepršelo, ale byla to asi největší chyba. V Indii je obrovské horko, v Nepálu zase zima. Takhle jsme strávili několik dní jenom tím, že jsme se adaptovali na změnu klimatu, buďto úplně vyřízení z horka v Indii, nebo nastydlí v Nepálu. Navíc jsme museli do Indie s sebou táhnout teplé oblečení, spacáky, apod., které nám tam byly úplně nanic.

Jako výborný nápad se ukázalo vzít si prostěradlo, pod kterým jsme v noci spali venku - bylo dost tenké, aby nám nebylo horko, ale dost silné, aby nás neštípali komáři. Proti těm jsme si rovněž přivezli Autan, který dobře zabíral. Ke konci pobytu, kolem 20. října už ale bylo v noci poměrně chladno, prostěradlo by nestačilo, ale v každém hotelu nám na požádání přinesli deku. Malá moskytiéra pro nasazení na hlavu nebyla v noci příliš potřebná (mnohem příjemnější bylo namazat se Autanem), byla ale výborná ve dne, když jsme v největším poledním horku chtěli spát ve stínu a otravovaly nás desítky much.

Měli jsme s sebou fotoaparát Canon PowerShot G6, s širokoúhlou a tele předsádkou. Bylo příjemné, že je malý a že jsme ho tedy mohli nosit skrytě a nevzbuzovali jsme dojem, že je možné nám něco ukrást. Na druhou stranu na focení lidí nebyl tenhle foťák dostatečně rychlý. Indové, jakmile viděli, že na ně mířím fotoaparátem, reagovali dvojím způsobem: Buď se otočili zády, zakryli, či utekli, nebo se rozzářili úsměvem, začali pózovat a zavolali celou rodinu i přátele na skupinové foto.

Zdraví

Poučeni z předchozích cest jsme měli celou krabici léků. Velmi užitečným se ukázaly především: Endiaron, Ercefuryl a Imodium na střevní potíže, potom Paracetamol a širokospektrá antibiotika, která zabrala na zánět průdušek, který jsem dostal v Nepálu. Dál jsme měli kapky do očí a Zyrtec, jelikož vzduch v Dillí obvykle způsobí problémy i nealergikům. Chybělo nám naopak živočišné uhlí a teploměr. Proti malárii jsme preventivně užívali Paludrin a Delagil. Vodu jsme kupovali balenou. Jakékoliv požití místní vody nedopatřením skončilo průjmem. Stejným způsobem u některých lidí skončilo i požití vody, ošetřené desinfekcí na bázi chloru. Na druhou stranu jeden náš kamarád pil místní vodu nijak neošetřenou a problémy neměl, takže nejspíš velmi individuální záležitost.

Před cestou jsme absolvovali na Krajské hygienické stanici očkování proti žloutence, břišnímu tyfu, vzteklině a meningokoku. Shrnu-li naše zkušenosti se zdravím v Indii, neměli jsme žádné problémy, které by se nějak výrazně lišily od těch, které nás čas od času potkávají i v Čechách.

---

Prožili, vyfotili a sepsali: Honza M. a Tereza A.